Zaměstnávat handicapované? Je to čím dál složitější!

1. června 2016, 14.21 | Úředníci házejí podnikatelům, kteří provozují chráněné dílny, klacky pod nohy. Situace se zhoršuje.

Alespoň to tvrdí šéf známé liberecké firmy na výrobu pracovních oděvů a ochranných pomůcek OSAPO Roman Passian. Roční obrat firmy činí 250 milionů korun.

Inkluze ve školách. Velké téma posledních měsíců, na kterém politici sbírají, ale i ztrácejí politické body. Paradox je ten, že tam, kde začleňování postižených lidí mezi zdravé funguje již dlouhé roky, tam začíná situace pokulhávat.

„Naše chráněná dílna vznikla před dvanácti lety a dnes zaměstnáváme 29 lidí s handicapem. Je to ovšem čím dál složitější. Stát si zakládá na rozšiřující se byrokracii, čímž nám situaci stále víc komplikuje. To jsou vždy jen plané sliby před volbami, jak se bude redukovat úřednický aparát apotažmo papírování... A těch nesmyslných kontrol, co nám sem chodí. Kvůli odděleným toaletám, kvůli zastávce MHD, zda je poblíž firmy, a tak dále. Ten, kdo provozuje chráněnou dílnu poctivě a opravdu má ty lidi zaměstnané, tak si s úřady užije své.“ Tvrdí Roman Passian.

Příběhy lidí s handicapem a OSAPO...

Libor Hlavička, skladník, ve firmě pracuje 12 let.

Od šesti let ho trápí Touretteův syndrom. Jedná se o vrozené neuropsychiatrické onemocnění. Začíná obvykle v dětství (nejčastěji kolem 6–7 let věku) a projevuje se pohybovými a zvukovými tiky. Často se také vyskytují přidružené poruchy chování (např. hyperaktivita s poruchou pozornosti (ADHD), obsedantně kompulzivní porucha (OCD), sebepoškozování a další). „Mám nemoc, která je poměrně vzácná a lidé na mě občas koukají jako na feťáka, což není příjemné. V OSAPO mě všichni berou takového, jaký jsem včetně zákazníků a šéfové mi vycházejí vstříc, protože musím občas jet do Prahy, kde se léčím, a to na několik dní. Pracovat jsem začal hned po maturitě. Nejdřív jsem dělal na statku, ale tam to bylo časově hrozně náročné, neměl jsem čas ani na nákup, a tak jsem hledal jinde a našel. Jsem tady velice spokojený. K invalidnímu důchodu si ještě slušně přivydělám. Sedět doma nechci,“ řekl Libor a zamířil do skladu, kde musel nakládat zboží vysokozdvižným vozíkem.

Milada Mullerová, šička, ve firmě pracuje 12 let

Má nemocné kyčle, nevydrží dlouho stát. Práce u šicího stroje je pro ni tedy ideální. „Od nadřízených ani zdravých kolegyň jsem nikdy nepocítila výsměch kvůli mému handicapu. Tahle firma je založená také na vzájemné úctě a slušnosti, proto tady nedochází k fluktuaci. Práci tady jsem našla díky kamarádce, která mě kdysi informovala, že sem shánějí šičky. Dokážeme tady ušít cokoliv,“ říká usměvavá a zároveň stydlivá Milada.

Iva Zapadlíková, střihačka, ve firmě pracuje 7 let

Iva je tupozraká na jedno oko (funkční vada zraku, která postihuje zpravidla jedno oko a projevuje se snížením zrakové ostrosti jednoho oka, čímž dochází k porušení vidění oběma očima, takzvané binokulární vidění. Postižený tedy nemůže vnímat hloubku, nevidí svět trojrozměrně. Choroba postihuje jedno až pět procent populace. Tupozrakost vzniká v dětství často jako důsledek šilhání nebo velkého rozdílu refrakčních chyb očí. Pokud oči nepozorují stejné body v prostoru, mozek se s tím vyrovná tak, že jedno z očí přestane využívat. Postižený tak sice nevidí dvojmo, ale nevnímá hloubku).

„Jsem vyučená pánská krejčová a nikdy jsem neměla se sháněním práce problémy. Myslím, že kdo pracovat chce, práci si vždy najde. Nikdy jsem se tady nesetkala s posměchem. Konkrétně vyrábím střihy. Na základě objednávek beru míry zákazníkům, pak maluji,“ uvedla Iva.